Zlatá vstupenka Willyho Wonky

Štěstí. Chtěl jsem sem dát definici štěstí, ale to není otázka, která nás zajímá nejvíc. Otázka, kterou si po staletí opravdu klademe, zní: dá se s ním vůbec něco dělat?

Nechceme to slyšet. Aspoň ne o sobě.

O druhých to říkáme pořád. S tou prací měla kliku. Narodil se do bohaté rodiny. Správné místo, správný čas. Žádná věda. Jenže to otoč a řekni někomu, že jeho povýšení bylo zčásti štěstí — a sleduj jeho obličej. Dopadne to jako urážka, jako bys mu sáhl do kapsy a něco vzal. Ty nevíš, kolik dřiny mě stálo se sem dostat!

Police se seberozvojovými knihami prodávají myšlenku, že si štěstí děláš sám — úsilím a touhou. Vynechávají ale tu část, kterou nikdo nechce mít natištěnou na hrnku: kolik z toho vůbec nemáš pod kontrolou.

Vím to, protože jsem ten hrnek dlouho držel v ruce.

Zhruba před dvěma lety jsem byl v Kampale, rozjížděl jsem s kamarády startupy a mezi tím slušnou dávku ničeho. Pak jsem byl v Massachusetts. To stěhování nebyl můj úspěch. Táta asi před deseti lety podal nějaké papíry, ještě než jsem do toho měl co mluvit. Celý můj přínos spočíval v tom, že jsem přijal vízum, sbalil tašku a v klidu proseděl let. Tuhle část jsem zvládl na jedničku.

Od té doby, co jsem přistál, pracuju. Přes den práce v obchodě. Bokem weby pro firmy. V noci kurz CCNA, se kterým sotva držím krok. Blog, který přesáhl tisíc čtenářů, a teď i newsletter. Ve dvě ráno jsem bojoval s bugy (těmi v kódu, ne se šváby), málem jsem celý web zavřel a řešil klienty, kteří brali web jako automat na sladkosti. Dřel jsem. Nebudu předstírat, že ne.

Jenže každá hodina toho všeho stojí na vízu, o které jsem nikdy nežádal. Moje zlatá vstupenka.

Kopírovat citát

Seber mi ho a dřina nezmizí. Jen se odehraje jinde — a možná za mnohem míň peněz.

Nebe, Země a ty

Asi před 2 300 lety, v Číně rozdělené na válčící státy, předložil Mencius svým žákům jeden obraz.

Představ si malé město. Vnitřní hradba měří tři li, vnější sedm. Celé ho obejdeš do oběda. Obklíčí ho vojsko a zaútočí se všemi výhodami načasování: roční období je příhodné, okamžik je příhodný. A město přesto nepadne.

Teď si představ jiné město. Vysoké hradby. Hluboké příkopy. Ostré zbraně a obilí naskládané až po trámy. A obránci ho opustí a odejdou.

Menciův verdikt: příhodný čas od Nebe nevyváží výhody Země a výhody Země nevyváží svornost mezi lidmi.1

Mluvil o válce. Čínská tradice ale ta tři slova nese do všeho. Říká se jim San cai, Tři síly, a dnes se často vykládají jako tři druhy štěstí.2

Štěstí Nebe je to, o čem bylo rozhodnuto ještě předtím, než jsi přišel na svět: kde, kdy, komu a v jakém těle. Tady bydlí moje vízum. A taky všechno, co jsi dostal do vínku.

Štěstí Země je místnost, ve které stojíš: město, lidé, obor, stůl, u kterého sedíš.

Štěstí Člověka je to, co v té místnosti děláš: rozhodnutí, úsilí, jak dobře odhadneš šance.

Nebe je uzavřené. To je hotová věc. S tím nic nenaděláme. Zbylá dvě jsou otevřená. A nejčastější chybou není lenost. Je to tvrdá dřina ve špatné přihrádce. Lít lidské úsilí do Země, která ti ho nikdy nesplatí. Deset let pilovat prezentaci v místnosti, kde nikdo nenakupuje.

Tak proč se snažit?

Když bylo skoro všechno rozdáno dřív, než ses vůbec objevil, proč se vůbec snažit?

Umar ibn al-Chattáb narazil na podobnou otázku na cestě do Sýrie. Před nimi vypukl mor a on se rozhodl obrátit své lidi zpátky. Abú Ubajda, jeden z jeho nejváženějších druhů, se ho zeptal: „Utíkáš před Božím rozhodnutím?“

Umarova odpověď, zaznamenaná v Sahíh al-Buchárí: Ano. Utíkáme od Božího rozhodnutí k Božímu rozhodnutí.3

Pak mu nabídl obraz. Muž má pro své velbloudy dvě údolí, jedno zelené, druhé pusté. Ať je pase kdekoli, děje se to z Boží vůle. Přesto je žene do toho zeleného.

Z toho chápeme, že i když nám osud, Bůh nebo vesmír přidělí štěstí Nebe, pořád máme moc tvořit si vlastní — vlastně celou řadu rozhodnutí, která máme pod kontrolou. Tam, kde dřeme ve správné přihrádce.

Osud volbu neruší. Je to pole, na kterém se volba odehrává.

Kopírovat citát

Smůla není rozsudek

Štěstí má i druhou tvář, a právě ta lidi nenechá v noci spát.

Dobré rozhodnutí může prohrát. Špatné rozhodnutí může vyhrát. Hráči pokeru mají pro zaměňování těch dvou název: resulting.4 Znamená to soudit volbu podle toho, jak dopadla, místo podle toho, co jsi věděl a nevěděl ve chvíli, kdy ses rozhodoval. Vezmeš práci, skvělou příležitost, firma zkrachuje a ty usoudíš, že jsi zvolil špatně. Možná ano. A možná ses rozhodl správně a kostky prostě padly ošklivě.

Když to spleteš, naučíš se špatnou lekci, znovu a znovu. Přestaneš uzavírat dobré sázky, protože jedna z nich nevyšla. Začneš se považovat za smolaře.

Islámská tradice na to má praxi: muhásaba — účtování se sebou samým. Umarovi, jedné z nejvýraznějších muslimských osobností, se připisuje výrok: „Účtujte sami se sebou dřív, než bude účtováno s vámi.“5 Není to rituál viny. Je to audit. I když to myslel v náboženském smyslu, i my si z toho můžeme něco vzít.

Když se něco pokazí, projdi ten řetěz pozpátku. Které články byly štěstí Nebe, nikdy ne tvoje? Které byly Země — místnost či situace, ve které ses zrovna ocitl? A které byly Člověka — rozhodnutí, která jsi opravdu udělal s tím, co jsi tehdy věděl? Známkuje se jen ta poslední hromádka.

Právě odtud se bere odolnost. Ne z toho, že si budeš namlouvat, že to nějak dopadne, ale z toho, že přesně víš, na které části té trosky jsou tvoje otisky prstů — a na které ne.

Jo, a mimochodem, Wonka. Karlík Bucket si svou zlatou vstupenku nezasloužil.6 Našel ve sněhu peníze a koupil si čokoládu. Čisté štěstí Nebe. Táta Veruky Saltové nechal dělníky ve své továrně rozbalovat čokolády, dokud jednu nenašli. Štěstí Země, koupené a zaplacené.

Těmi branami prošlo pět dětí se stejnou vstupenkou. Jedno vysála trubka. Jedno nabobtnalo v borůvku. Jedno se zmenšilo do televize. Jedno skončilo ve shozu na odpadky.

Karlík odešel jako majitel továrny.